1. den: pátek 25. 10. 2019
Po příjezdu (celkem se nás v pátek sjelo deset) jsme absolvovali první přednáškový blok, ve kterém se řešily formální náležitosti pořádání a účtování akcí pod hlavičkou SPJF a Drobek představila svoji novou parketu - volně šiřitelný software. Většinu pátečního večera jsme nicméně venovali písničkám s kytarovým duem Maťo a Ilič, jejichž výkon byl jednoduše excelentní.
 | | Pátá lesní škola Bobří stopy začala v pátek přednáškou Drobka o softwaru, který lze získat zdarma. Později jsme se měli dozvědět, že tohle téma se stalo její novou vášní po opuštění aktivit v SPJF. |
|
 | | Zbytek večera patřil zpěvu písniček, ke kterým na kytaru mistrně hráli Maťo a Ilič. |
|
2. den: sobota 26. 10. 2019
Hlavním programovým dnem 5. lesní školy SPJF se stala sobota, naplněná jednak teoretickými přednáškami o pořádání akcí, ale zeména výukou střelby z luku v podání Jardy, hodu nožem v podání Maťa a zlatého hřebu, kterým se večer stala moje lekce správné stavby týpí, při které jsem postavil nejhnusnější stan svého života. Večer jsme strávili diskuzí na téma budoucnost aktivit v SPJF, která byla překvapivě plodná. Z výjímečně dobře připravených plánů ale po příchodu covidu na začátku roku 2020 zbyly pouhé trosky…
 | | Sobotní rozcvička v režii sporťáka Rolfa. Mexičan mezitím chystá nezdravou, za to však chutnou snídani. |
|
 | | Dopoledne se rozbíhá škola v hodu čímkoliv ostrým - začínáme s bušurkeny pod vedením Maťa. |
|
 | | Jen házejte, za chvíli budete hledat ztracené bušurkeny v trávě. |
|
 | | Doubravka se romachuje… |
|  | | …a hází. |
|
 | | Maťo středem pozoronosti. |
|
 | | Následovala činnost podobná hledání bušurkenu v kupce listí. |
|
 | | Přema. |
|
 | | Po obědě vytáhl Vojta svůj stolečkový tenis alias pinponžík a vyhlásil kolotoč, do kterého se zapojilo až osm hráčů. |
|
 | | Pálek ovšem nebylo dost, tak hrál každý s tím, co našel ležet opodál. |
|
 | | Nejmenší pingpong v Kunčicích pod Ondřejníkem. |
|
 | | V pokročilém odpoledni nás otec Jarda učil na synovi Přemovi, jak se střílí z luku. |
|
 | | A teď my. |
|
 | | Žluťas zakládá šíp. |
|
 | | Jediná fotka (mimo skupinové), na které jsem já. Děkuji neznámému dobrodinci, že mě vyfotil. |
|
 | | Moje poslední fotka Drobka. Zklamání, které už nezmizí. |
|
 | | Přema a dívky. |
|
 | | Nejmladší generace táborových vedoucích SPJF. |
|
 | | Sobotní slunce se kloní k západu. |
|
 | | Doubravka. |
|
 | | Smysl večerních hrátek pod vedením Jardy si už nepamatuji. Dovedu pouze říct, že byly podivné… |
|
3. den: neděle 27. 10. 2019
V neděli jsme dopoledne ještě stihli přivítat Winogu s rodinou, který pak vedl brainstorming na téma festivalu pracovně nazvaného Foglarcon, který by se odehrál na podzim 2020 v Praze. Dobrých nápadů zaněla celá řada a Winoga nás dokázal i strhnout k přislíbení pomoci. Zda se ovšem někdy festival uskuteční, zůstává i rok po lesní škole ve hvězdách. Odpoledne jsme se rozjeli do všech světa stran - přičemž já jsem ještě nemířil domů, kde na mě stejně nikdo nečekal, ale přijal jsem pozvání od Doubravky, která plánovala společně s Ičem strávit také pondělní státní svátek a prázdniny průzkumem severomoravské podzimní přírody. Nechali jsme se proto s Ičem pohostit a nedělní večer jsme strávili příjemným sledováním filmu Život je čudo, u kterého všichni kromě mě usnuli.
 | | V neděli se pomalu balíme. Před definitivním setřením proto ještě fotím výsledky debaty o budoucnosti SPJF, která se protáhla dlouho do večera. Kdybychom tehdy měli tušení, jak náš dobře připravený plán v roce 2020 zhatí covid, který už tou dobou řádil v Číně, snad bychom se do něj ani nepouštěli. |
|
 | | Soki během nedělního jednání o Foglarconu. |
|
 | | Na závěr společné foto pod Ondřejníkem a okolo Mexy. |
|
4. den: pondělí 28. 10. 2019
V pondělí jsem trošku déle spali, abychom nakonec skutečně vyrazili na cestu do Vítkova, respektive na malé nádraží Klokočov, utopené v lesích (ovšem dodnes vybavené vodním jeřábem, což se už moc často nevidí). Hledání štoly v podivně ztichlých a prokácených lesích mělo své zádumčivé kouzlo a když jsme nakonec skutečně uspěli, strávili jsme ještě několik dalších hodin v podzemí. Po návratu do Vítkova nám díky mojí chybě ve výpočtu ujel vlak, takže „domů“ jsme se vraceli složitě autobusem a vlakem přes Opavu i Ostravu.
 | | Na státní svátek v pondělí vyrážíme ze zastávky Kopřivnice zastávka za dobrodružstvím, pokusit se najít opuštěnou štolu u Vítkova. |
|
 | | Železniční zastávka Klokočov leží na rozdíl od samotného Klokočova, který je součástí Vítkova, na katastru města Oder. Zde jsme opustili civilizaci a jali se hledat štolu ukrytou v lesích. |
|
 | | Lesy v podhůřé Nízkého Jeseníku dostaly při kalamitách posledních let zabrat. Postupujeme ponurým údolím pod Vítkovem, kde je nemístné ticho a sledujeme, že ze železnice tu kdysi měla odbočovat vlečka pro překládání kamene dováženého sem z lomu České skály důlní úzkokolejkou. Vlečka ovšem nebyla nikdy dokončena a dnes vše zarůstá křovím. |
|
 | | V pozdním odpoledni štolu skutečně nacházíme a následujících několik hodin se procházíme labyrintem chodeb se zbytky úzkorozchodné drážky a rovnávkou nevyužité břidlice. |
|
 | | Fotky z mobilu mě nemohou uspokojit a před svým definitivním odjezdem domů tak nakonec plánuji ještě jednu návštěvu štoly. Odehraje se téměř přesně za rok… |
|
5. den: úterý 29. 10. 2019
Na rozdíl od středoškoláků jsem nicméně v úterý nedisponoval prádzninami, proto jsem v úterý brzo ráno zamířil přece jenom na jih. Za sebou jsem nechával pohnuté léto roku 2019 a v uších mně ještě doznívaly hlasy přátel. Brzo ale mělo přijít tolik změn, které nikdo nečekal, že kdybych o nich tenkrát věděl, bylo by mně snad až úzko.
|
